Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadští mistři hranatého hrubého zrna se vrací s osmým albem, které vás už při úvodní skladbě nenechá na pochybách, že to bude opět jízda. Téměř šestiminutová disharmonická trýzeň nazvaná „A Love Letter“ vás ihned vrhá do neutěšeného světa, ve kterém kolem vás skřípe kytara, rezavě chrčí basa, a navíc tu každou chvíli poletuje saxofon mučený naprosto disharmonickými postupy. Jesse Matthewson dokonává dílo zmaru prostřednictvím svého hlasu. Štěká, vyje i káže. Do špinavé masy zvuku navíc pronikají další barvy, které tu dříve fyzicky nebyly, vždycky jste je ale cítili někde na pozadí. Tyto zvuky mají svůj důvod.
KEN MODE v roce 2021 udělali v sestavě velký rozhodný krok, který – pokud si dobře pamatuji – v historii kapely nemá obdoby. Rozrostli se na regulérní kvarteto. Kathryn Kerr do zvuku dodává další odstíny prostřednictvím syntezátorů, saxofonu, piana a dalších nástrojů. Všechny je používá v dobré tradici noiserockových spolků, tedy nečekejte, že by klavír nějak zjemnil výsledek. Právě naopak. Její vklad dělá hudbu KEN MODE ještě drásavější, v mnoha ohledech osudovější a trýznivější.
KEN MODE i tady potvrzují, že jsou mistři repetice. Naprosto jednoduchými nástroji dokáží budovat atmosféru beznaděje a odevzdanosti jako málokterá jiná kapela. Jejich songwriting přitom budí dojem až neandrtálské primitivnosti. Nikdy jsem ale neměl pocit, že poslouchám něco, co postrádá sofistikovanost a přemýšlivost.
Zvuk dokáže být neprostupnou rašelinou a ostrou cirkulárkou současně. Disonantní vyznění vám způsobuje závratě. Jejich hudba opět stojí na tom nejhrubším noiserocku, sludgemetalových tendencích a industriálním kolovrátku. Je to zmar, vztek a beznaděj, to všechno ohlodané na kost. V tom nejryzejším balení. Hudba, co křiví svět.
1. A Love Letter
2. Throw Your Phone in the River
3. The Tie
4. But They Respect My Tactics
5. Not My Fault
6. Lost Grip
7. The Desperate Search for an Enemy
8. Unresponsive
Po čtyřech letech přicházejí japonští náladotvůrci s novými třiceti minutami materiálu. Skladby působí trochu nedomrle a je v nich na mě zbytečně moc cukrkandlu. Nejvíce oceňuji experimenty typu „Lingering Light” a hutný válec „Lingering Echoes”.
Hodně poctivý náklad staroškolského grindcore z Města Andělů se členy SHITBRAINS, SULFURIC CAUTERY a RADIATION VOMIT. Excelentní práce bubeníka a na poměry žánru dost velká pestrost v riffech, celkové dynamice i barvě vokálů.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Standardní živák ARAKAINu, výjimečný snad jen tím, kolik let existence na něm kapela slaví. Skalní jistě odhalí, která z obsažených skladeb ještě živě nebyla sejmuta, nám ostatním (co jsme se zároveň nezúčastnili) však postačí pár orientačních poslechů.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.